Historie a vývoj chmelařství v Žatci
- Od 2. poloviny 19. století do I. světové války
- Mezi léty 1918 a 1945
- Po II. světové válce a ve 2. polovině 20. století
- Na konci 20. století
Historie a vývoj chmelařství od 2. poloviny 19. století
do I. světové války
Skladování, síření a balení chmele
Nárůst spotřeby piva, ale i změny v technologii jeho výroby od poloviny 19. století ovlivňovaly spotřebu chmele a jeho produkci.
V důsledku tohoto nárůstu vznikaly v Žatci nové sklady a balírny chmele, které patřily obchodníkům s chmelem. Mezi obchodníky začaly prosperovat židovské rodiny a mezi názvy obchodních firem se objevovala jména Wűrdinger, Kohn, Melzer, Christl, Pfister, Wüstel, Abeles, Stern, Epstein, Mendl,Grube, Zuleger, Bondy, Löbl, Glaser, Holy, Paulus, Hahn, Danzer a další.
Starší sklady chmele byly většinou jednoduché stavby, někdy s obydlím vlastníka. Při jejich výstavbě se používala běžná technika pro stavbu patrových městských domů. Od počáteční fáze výstavby skladů a balíren chmele v Žatci je zřejmá tendence stavět sklady s prostorami dostatečně velkými a suchými, které by umožnily v případě potřeby uskladnění maximálního množství usušeného chmele, vertikální a horizontální dopravu a žokování (šlapání) či lisování chmele.
Do těchto skladů se přivážel zejména již usušený a vykoupený chmel z pěstitelských oblastí a vesnic.
Ve skladu chmele byl chmel upravován buď podle obchodních zvyklostí, nebo podle požadavků pěstitele. Žoky s chmelem se pomocí jednoduchých rumpálových výtahů, vnitřních i vnějších, dopravovaly do horních pater skladu, tam se naskladňovaly, potom postupně vysypávaly a chmel v technologickém procesu putoval směrem dolů.
Sklady chmele měly dřevěné podlahy, protože od dřevěných podlah chmel nejméně vlhne. Zdi skladu byly navrhovány tak, aby izolovaly proti teplu. Okna byla zakrývána většinou modrým papírem, aby sluneční svit nepoškozoval uskladněný chmel. Skladiště musela být dostatečně prostorná. Na 1 metrický cent uskladněného chmele se počítala plocha 1,8 m2. Z každého naskladněného žoku se po převzetí odebral vzorek.
Žoky s chmelem se ukládaly do řad a mezi nimi se ponechávaly uličky pro manipulaci a pro sledování stavu chmele. Do každého žoku se v různých výškách zapíchlo několik padesáticentimetrových železných jehel, zvaných žengle. Ty sloužily ke zjišťování teploty uvnitř žoku. Dvakrát denně je obsluha skladu vytahovala a přiložením špice jehly na tvář se přesvědčovala o výskytu zvýšené teploty. Zvýšená teplota byla obyčejně způsobena vyšší vlhkostí chmele a oživující činností mikroorganismů, které nebyly úplně při sušení chmele zničeny. Žoky, v nichž teplota stoupala, musely být po stranách rozpárány, aby provětraly. V některých případech byl chmel ze žoků dokonce vysypán a přesušen.
Pro horizontální dopravu žoků s chmelem se používaly tvarově přizpůsobené dvoukolové vozíky, kárky a speciální vozíky - rudly. Ke snadnější manipulaci s žokem sloužily železné háčky s dřevěnou rukojetí. Pro přemisťování sypaného chmele se používaly pletené koše, lehká dřevěná nosidla a lehké dřevěné lopaty a vidle. Ve spodních patrech skladu byl chmel ukládán a balen do vývozních žoků, označených značkou obchodní firmy.
Před vývozem, tedy předáním chmele ze skladu, byl chmel sířen ve speciálních komorách. Sířením, tedy aplikací kysličníku siřičitého, se chmel konzervoval. Omezoval se tím vývoj mikroorganismů a zlepšoval se lesk a barva chmelových hlávek.
Do sirných komor s podlahami z železného pletiva se chmel nasypal shora, až kuželovitá hromada chmele vyplnila celou komoru. Zavřely se dvojité ocelové dveře a v přízemí se ve speciálních topeništích zapálily kousky síry nebo sirného květu. Na 50 kg chmele připadlo cca 0,5 kg síry. Vznikající kysličník siřičitý prostupoval podlahami sirných komor a působil na chmelové hlávky. Po cca 5 - 6 hodinách se otevřely komínové klapky a případně spustily ventilátory. Komíny jednotlivých skladů a balíren vypouštěly kysličník siřičitý do ovzduší. Právě z důvodů síření chmele a vypouštění sirnatých zplodin do ovzduší byly žatecké sklady a balírny chmele opatřovány až 45 m vysokými cihelnými komíny. Po síření se chmel z komor vyhrnul a ukládal se do vývozních žoků.
Proces ukládání do žoků probíhal tak, že se do kulatého otvoru v podlaze osadil kovový kruh s háčky a k němu se zavěsil vývozní žok o délce cca 180 - 200 cm. Do žoku se lehkou lopatou nahrnulo cca 40 cm chmele a poté se do žoku spustil pracovník skladu, zvaný „šlapák“, nebo „tlapák“ a sešlapával, po každém přisypání shora, chmel po obvodu žoku, dokud nebyl naplněn.
Potom se cca 60 kg vážící žok uvolnil, spustil z otvoru na podlahu a odvezl speciálním vozíkem - rudlem do skladových prostor.
Ověřování chmele se neprovádělo přímo v balírně jako dnes, ale nabalený chmel byl převážen k ověření do budovy známkovny. O jeho převoz se starala zvláštní skupina lidí, tzv. kolečkáři, kteří vytvořili svůj cech.
Později byly sklady k lisování chmele vybavovány mechanickými hřebenovými lisy dováženými z Německa. K jejich pohonu se používaly čtyřdobé plynové motory.
První moderní balírna a sířírna chmele v Čechách vznikla v roce 1878 pro firmu J. L. Kohn & comp. v Žatci v dnešní Tyršově ulici č. p. 250. První elektromotor pro pohon lisů nechal instalovat H. Melzer.
Pouze sklady chmele bratří Christlů byly zařízeny na pohon parním strojem. Již tehdy se objevily první snahy o zřízení chlazených skladovacích prostor v balírnách.
Poslední desetiletí 19. století a doba před první světovou válkou změnila vzhled Žatce i způsob života jeho obyvatel. Bylo postaveno několik desítek skladů a balíren a nad sirnými komorami vyrostly komíny. Chmelařská technická architektura vtiskla některým částem města nezaměnitelný a specifický ráz. Rozvoj chmelařství a zpracovatelských odvětví přinesl zvýšenou potřebu některých řemesel i vznik zcela nových profesí. Život ve městě se přizpůsoboval rytmu pěstování, zpracování a obchodu s plodinou, která se nesmazatelně zapsala do osudů lidí, vzhledu přilehlé i vzdálenější krajiny i do žatecké architektury.
Na konci 19. století byl Žatec živým a hospodářsky významným centrem severozápadních Čech. Křižovaly se zde dvě důležité železniční spojnice (viz výše), které přispěly k nesporně prudkému růstu průmyslu ve městě. Železniční spojení mělo zejména značný vliv i na dopravu a obchod s chmelem. V roce 1900 mělo město Žatec 15.900 obyvatel a 1034 domů. Bylo zde registrováno 161 firem, které se zabývaly prodejem chmele. Stálo zde 53 balíren a skladů chmele. Vedle významné zemědělské produkce, zejména chmele, okurek a zeleniny a průmyslových podniků zde prosperovaly dva pivovary.
Správa města začala ve spolupráci s obchodníky s chmelem, kterých v té době bylo více než sto, uvažovat o výstavbě ústředního skladu chmele, odkud by byl chmel po proclení expedován. Hledaly se cesty vhodného dopravního řešení, které by propojilo sklady a balírny chmele a trhy na zeleninu s nádražími na obou železničních drahách. Úvahy dokonce směřovaly ke zřízení městské nákladní a osobní kolejové dráhy. Počítalo se s přepravou až 50.000 nákladních vagónů ročně, i s přepravou osob po městě. Celková délka plánované trati činila více než 5 km. První projekt byl předložen v roce 1898, ale jeho projednávání na ministerstvu železnic bylo velmi zdráhavé. Důvodem váhání, zda akci povolit, bylo hlavně navržené použití speciálních lanových konstrukcí pro zdolávání strmých ulic mezi polohou železnice u řeky a historickým centrem Žatce se sklady. V roce 1902 byl ještě městem zadán nový projekt, který měl řešit oddělení městských kolejových tratí pro osobní a nákladní provoz. Tato trať měla mít dokonce odbočku až k žatecké radnici na hlavním náměstí. Projekt byl předán městu v roce 1903 a Město i nadřízené orgány projekt schválily.
Rozpracování k realizaci zabránila podrobnější pochůzka odpovědných osob v roce 1905, která prokázala některé problémy celého projektu. Projekt k realizaci by vyžadoval bourání nárožních domů v historickém centru města, byly by potřebné rozsáhlé terénní úpravy a projekt byl velmi nákladný. Velkoobchodníci s chmelem a zeleninou tak zjistili, že cena, za kterou by mohli nakládat železniční vagóny přímo u svých skladů, je nepřiměřená. Nakonec i město Žatec nemělo na financování projektu dostatek prostředků a proto z realizace nákladní tramvajové dopravy ve městě sešlo. Díky včasné rozvaze nebyly provedeny hrozící demolice a v Žatci i nadále převažovala jednoduchá doprava povozy, později i prvními nákladními vozy.
V témže roce byl vydán první provenienční zákon, vymezující pěstitelské obce, polohy a oblasti a stanovující dobrovolné (fakultativní) známkování chmele.
Žatecká oblast se podle prováděcího nařízení dělila na tři skupiny, na tzv. chmel městský, okresní a krajský. Do skupiny „městského chmele“ patřilo pouze město Žatec.
Toto rozdělení bylo již v roce 1910 novelizováno a skupina městského chmele byla odstraněna.
Jednota chmelařská v Žatci a obě její sekce, tedy česká a německá, dlouhodobě zpracovávaly data a přehledy o stavu chmelařství v Evropě. Situace v té době nebyla dobrá a zvláště s odbytem chmele byly problémy. Po podrobném vyhodnocení situace a mnoha diskuzích s pěstiteli se Jednota chmelařská rozhodla svolat do Žatce na 1. 9. 1911 první Mezinárodní konferenci pěstitelů chmele.
Cílem jednání bylo vytvoření pevných organizací pěstitelů ve chmelařských regionech a zemích, dlouhodobé vytváření spolehlivých statistik ploch a sklizní chmele a vytvoření tzv. „Ústředny chmelařských korporací střední Evropy“ s výhledem na rozšíření o další produkční oblasti, včetně zámořských.
Tato konference a její závěry podnítila dění ve chmelařství v celé Evropě, ale nadějně nastoupený vývoj byl již v roce 1913 poznamenán vystoupením Německého spolku chmelařů a později událostmi počátku 1. světové války.
Nástup nových technologií při pěstování chmele na chmelnici a při jeho zpracování, úpravě i obchodování (1848 až 1918)
Podle údajů ze stabilního katastru bylo po neúrodě v 50. letech 19. století v Čechách pouhých 4 336 hektarů chmelnic. Rychlý vzestup dalších desetiletí dokládá údaj, kdy v roce 1907 již byla v Čechách evidována dosud vůbec největší výměra chmelnic 17 280 hektarů.
Postupně došlo ke změnám při pěstování chmele. Dochází totiž postupně k zániku tyčových chmelnic, užívaných od středověku, které byly již od 2. poloviny 19. století nahrazovány zcela novým způsobem pěstování na trvalých chmelnicových konstrukcích - „drátěnkách“. Na „chmelní tyče z drátu“ vynalezené Leopoldem Stammem upozornil v roce 1847 jeho bratr Ferdinand Stamm. Roku 1856 zkoušel v Žatci novou konstrukci Josef Schöffl. Žateckou konstrukci zdokonalil F. Wachtl v Hořesedlích a dále ji vylepšil na Dreherově panství v Měcholupech Josef Heiyak roku 1884.
Zkoušely se konstrukce i z jiných oblastí. Výsledkem úsilí celé generace chmelařů byla nová konstrukcem nazývaná dodnes „žatecká drátěnka“, stavěná v regionu od osmdesátých let 19. století. Rozšíření „drátěnek“ umožnilo úsporu nákladů. Změna vzdálenosti sloupů na soustavu s mnohem širšími uličkami a jejich umístění v řadách vedlo k rychlému opouštění výhradně ručního obdělávání chmelnic. Bylo možno uplatnit vyšší podíl prací s využitím tažné síly zvířat ve chmelnicích. Pěstování na drátěných konstrukcích usnadnilo obdělávání pomocí nového orebního a kultivačního nářadí. Vzniklo i nové řemeslo „drátěnkářů“ - stavitelů konstrukcí.
České a žatecké chmelařství mezi léty 1918 a 1945
Po I. světové válce, rozpadu Rakouska – Uherska a vzniku Československé republiky nebyla počáteční situace českého chmelařství jednoduchá. Plochy chmelnic byly v průběhu válečného konfliktu značně zredukovány. Z 15.378 hektarů chmelnic v celých Čechách v roce 1913 zbylo v roce 1919 jen 8.540 hektarů.
Žatecko se po vzniku Československa opět zaměřilo na obnovu svého chmelařství. Chyběla však zkušená pracovní síla a půda ve chmelnicích byla vyčerpána nedostatkem statkových hnojiv, způsobeným značným úbytkem hospodářských zvířat. Kvůli nedostatku pracovních sil bylo obdělávání chmelnic zanedbané a konstrukce chmelnic neobnovované. Válkou značně utrpěly i chmelařské organizace i obchod s chmelem.
Výhodou žateckého chmelařství naproti tomu byly veliké zásoby chmele skladované a neprodané během 1. světové války, které bylo možno rychle uplatnit na poválečném trhu. V obchodě se samozřejmě navazovalo na tradiční kvalitu a zvláště dobré jméno a oblíbenost žateckého chmele.
Postupně docházelo k obnovení chmelařských organizací a vytvoření základních struktur řízení nového státu a činnost všech odborných chmelařských složek se vrátila k normální práci. Do pěstitelského a zpracovatelského odvětví nastoupila další, nová generace chmelařů.
Český a německý odbor Jednoty chmelařské v Žatci se spolu se státní správou soustředil na přípravu zákona o povinném (obligatorním) známkování chmele. Ten byl vydán jako tzv. druhý provenienční zákon č. 297/1921 Sb. dne 12. 8. 1921 a navázalo na něj ještě příslušné nařízení vlády v roce 1922.
Nová legislativa přinesla jednotné označení chmele. Označování chmelařských oblastí, původně dobrovolné, bylo změněno právě tímto zákonem na povinné označování chmelařských poloh v rámci oblastí. Byl odstraněn pojem okresního a krajského chmele a byl zaveden jednotný „žatecký chmel“.
Český chmelařský spolek republiky Československé, dříve s označením „pro Království české“, po rozporu s nejvýznamnějším chmelařským organizátorem, pedagogem a konzulentem Antonínem Mohlem (1859 – 1924) a jeho odchodu ze všech funkcí, roku 1919 zvolil nové předsednictvo a začal shromažďovat podněty a názory chmelařů a podávat návrhy na jejich řešení. Problematika se týkala vymezení chmelařských oblastí, specializovaného školství, cel, tranzitních skladišť apod. V roce 1917 založená Česká společnost pro nákup a prodej chmele v Žatci a její sesterská Německá chmelařská obchodní společnost (Die Deutsche Hopfenverkehrs-Gesellschaft) začaly rovněž rozvíjet svoji činnost.
Ministerstvo zemědělství v rámci vybudování státního zemědělského výzkumu zřídilo v nedaleké vesnici Deštnice roku 1925 Státní pokusnou zemědělskou stanici, od roku 1936 vedenou jako Výzkumná stanice chmelařská. Zde začal od roku 1927 významný šlechtitel Karel Osvald (1899 – 1948) zušlechťovat původní krajové odrůdy českého chmele. Ty potom ve druhé polovině 20. století, jako tzv. Osvaldovy klony, zaujaly rozhodující podíl na ploše chmelnic a v produkci českého chmele.
Organizace „Jednota žateckých obcí chmel pěstujících“, sídlící neustále od roku 1891 v Žatci, byla změněna na „Svaz obcí Žatecka produkující chmel“, zkráceně „Hopfenbau – Verband“. Tato organizace sdružovala v roce 1929 rekordních 11.000 producentů chmele z 237 obcí na německé jazykové straně a ze 116 obcí z české jazykové oblasti.
Po kratším období konsolidace v poválečném období došlo v létech 1923 až 1929 ke krátké konjunktuře a rozšíření ploch chmelnic. Plocha chmelnic se vyšplhala v roce 1929 na 17.264 ha.
Zatímco ceny chmele kulminovaly v roce 1924, kdy se za 1 celní cent platilo až 5.000 Kč, potom vlivem rostoucí produkce začaly ceny chmele klesat. Prodejní cena chmele v roce 1928 nepokryla náklady na jeho česání a sušení. Pak dále vlivem celosvětové nadprodukce došlo k výraznému poklesu zájmu o chmel a posléze v důsledku světové hospodářské krize v letech 1929 – 1933 ke katastrofálnímu propadu cen chmele hluboko pod výrobní náklady.
Pokles cen chmele ze sklizně roku 1928 vyvolal ve všech důležitých produkčních oblastech na světě úvahy a tendence k omezení pěstebních ploch a průběžné regulaci výměr i trhu s chmelem. Totéž se týkalo Žatecka.
Krize v českém zemědělství se nejvíce projevila právě na chmelařství, převážně závislém na odbytu na zahraničním trhu. Pro žatecké chmelařství nastala mimořádná situace, neboť zdejší chmel se z 60 až 85 procent vyvážel. Na negativním stavu se částečně podepsal i zákon o prohibici zavedený ve Spojených státech amerických.
Dopad hospodářské krize na české chmelařství byl proto drastický. Z plochy 17.264 ha v roce 1929 klesla výměra v roce 1932 na 9.856 ha. Nastalo zhroucení cen, které vyvrcholilo v roce 1931, kdy průměrná cena chmele za 1 celní cent činila pouze 229 Kč. Část chmelnic zůstala neočesána a na podzim se podřezala a spálila.
Hospodářská krize zvýšila nezaměstnanost, která vedla k poklesu koupěschopnosti většiny obyvatelstva. Situaci zhoršil nucený odběr vlastních chmelů a zavedení vysokých dovozních cel ve státech, které dříve český chmel pravidelně odebíraly, zejména v Německu. V roce 1933 bylo v Žatci registrováno 150 obchodníků s chmelem. Z nich pouze 10 bylo české národnosti.
Pro chmel nejlepší kvality nebyl odbyt a sklady v Žatci zůstávaly plné. Ceny chmele se rychle měnily, někdy až z hodiny na hodinu. K řešení odbytové krize, zejména k hlídání ceny, kvality a tím o pověsti chmele, byl za podpory vlády po sklizni v roce 1930 zřízen Československý chmelařský syndikát s.r.o. se sídlem v Žatci.
Neprodejný chmel byl prostřednictvím společností, blízkých českému a německému odboru Jednoty chmelařské v Žatci, vykoupen, zničen a současně snížena a pak regulována plocha chmelnic. Tak došlo k vykoupení a zničení celkem 50.000 celních centů chmele. Obdobné řešení bylo přijato i v sousedním Německu.
Žatec se v období mezi válkami dále specializoval na sledování kvality svého chmele a obchodní činnost. Již ve druhé polovině 20. let 20. století došlo k přípravě výstavby nové známkovny chmele se skladišti v Žatci. Budova byla slavnostně otevřena 5. října 1929. Mezi léty 1930 a 1931 byla ke známkovně přistavena správní budova pro chmelařské instituce.
V roce 1932 byl z iniciativy německých chmelařů v areálu známkovny chmele vybudován pomník s reliéfy tří význačných německých chmelařů, organizátorů žateckých chmelařských a zemědělských spolků konce 19. a počátku 20. století. Byli to Hans Damm (1860 – 1917), Theodor Zuleger (1858 – 1929) a Josef Fischer (1852 – 1941). Pomník byl ale při pozdějších stavebních úpravách areálu bohužel zrušen.
Architektonicky reprezentativní správní budova známkovny chmele, nyní chmelařského oddělení Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, se stala sídlem hlavních chmelařských institucí v Žatci.
15. srpna 1930 se v Žatci uskutečnil VIII. Mezinárodní chmelařský kongres.
Další pokrok v terénu nastal v době, kdy byly pro nové drátěnkové chmelnice vyvíjeny speciální radlice pro orbu. Od 20. let byly zavedeny postřikovací stroje proti škůdcům, nejprve potažní, později i motorové.
Kromě inovací v sušení chmele docházelo i k rychlému zlepšování technické a energetické vybavenosti zemědělských hospodářství, produkujících chmel. Hlavními zdroji energie pro pohon nářadí a strojů i přesun a dopravu hmot ve chmelařství zůstávala síla lidských rukou a tažná síla koní a skotu. Stále častěji se ale začaly i v zemědělství objevovat spalovací motory pro pohon stabilních strojů a pro tah či pohon pracovních strojů na polích, ve chmelnicích a pro přepravu hnojiv, sklizně a produktů.
Potřebné chmelařské nářadí většinou zhotovovali a dodávali místní kováři a některé menší výrobny a továrny, např. Hans Schuldes. V Žatci byla místními řemeslníky a podnikateli vyvíjena řada variant zcela specifických pomůcek pro zavěšování motouzů a drátků na konstrukci chmelnic, tzv. vlčky, želízka, veverky, kukačky. Dále to byly pomůcky ke kotvení drátků, nářadí ke stavbě konstrukcí chmelnic, přístroje k poprašování a postřikování při ochraně před škůdci a nemocemi, nádoby a voznice na vodu, postřiky a močůvku.
Stále přetrvávala velká potřeba dělníků pro hlavní sezónní práce. V nových sociálních a pracovních podmínkách vznikaly nové situace a problémy při najímání česáčů a uzavírání pracovních smluv. Bylo potřeba řešit odměny zprostředkovatelů, ubytování, dopravu, stravování apod. Rozvíjely se související služby ve městě, včetně ubytovacích kapacit různého standardu i peněžní služby nových bankovních domů. To vše i během hospodářské krize, nebo v pokrizovém období.
Od začátku 20. století se rychle rozšířilo sušení chmele ve vytápěných sušárnách. Nejrozšířenější byly Linhartovy a Vltavského sušárny, zejména na Rakovnicku, Žatecku a Podbořansku. V některých oblastech to byly Löschnerovy sušárny, záhy modernizované podle systému Linhart. V roce 1942 se odhaduje počet sušáren v regionu na dva tisíce.
Místy se uplatnily sušárny s názvem Saazia, vyráběné v Bílině. Paralelně byly užívány Kreislovy sušárny z Kněževsi či sušárny Václava Kurky z Loun. Přitom poměrně dlouho se stále využívalo i sušení chmele v lískových sušárnách.
Výrobci produkovali sušárny o různém výkonu a velikosti podle potřeb pěstitelů a později je vybavovali novějšími technickými doplňky. Taková modernizace probíhala i ve skladech a balírnách chmele v Žatci. Byly přistavovány a vestavovány komory k síření chmele, které se rovněž používaly k přesoušení chmele svezeného z venkova do skladů. Docházelo též k postupnému vybavování vícepodlažních objektů již elektrickými výtahy a hydraulickými lisy.
Ochrana chmele se v období mezi válkami konstituovala jako samostatný obor. Došlo k systematickému využívání poznatků přírodních a technických věd a k jejich aplikaci při pěstování i zpracování chmele. Samosprávné chmelařské organizace dospěly po těžké odbytové krizi k poznání nezbytnosti regulace pěstování i obchodu s chmelem. Postupně došlo k vytvoření vhodných tuzemských i mezinárodních institucí zajišťujících snížení případných rizik pro pěstitele i obchodníky. V neposlední řadě bylo důležitým trendem meziválečného období nahrazování energie lidí a zvířat častějším uplatňováním motorů a různých mechanismů při pěstování chmele i jeho zpracování. Zákon o povinném známkování chmele a úpravě a rozsahu jeho pěstování, přijatý v Československu v roce 1934, vyplynul z potřeby předcházet výrobním a odbytovým krizím ve chmelařství, ze záměru podpořit české chmelařství a zpřesnit chmelařské oblasti.
Podle tohoto zákona podléhal veškerý chmel, vypěstovaný v daných oblastech, povinnému známkování, tedy označení dle původu a ověření veřejnou známkovnou příslušné oblasti. Tato povinnost byla uložena bez ohledu na to, zda bude chmel vyvezen nebo se spotřebuje v tuzemsku. Nad veškerým obchodem s chmelem a jeho cestou od pěstitele až ke spotřebiteli bděly a přísně dohlížely orgány veřejné známkovny chmele v Žatci a na východní straně dnešního Ústeckého kraje v Úštěku a Dubé.
První označení místního původu probíhalo přímo ve chmelařských obcích, kde chmeloví důvěrníci známkovny opatřili zašité žoky s usušeným chmelem producentů plombami se svým úředním otiskem a označovacími štítky, na nichž byla uvedena země, oblast, obec a běžné číslo. Na každý takový žok byla vyhotovena průvodní listina, vážní list.
Další technologické postupy nebo úkony na takto označeném chmelu, jako například dosušování, třídění, síření a přebalování, mohly být prováděny pouze ve skladech a balírnách obchodníků s chmelem, ale vždy se souhlasem a pod dohledem pracovníka známkovny.
Příslušná známkovna a další dohlížející orgány měli právo kdykoliv vstoupit do skladů a balíren a nahlížet do dokumentace, aby mohli zjistit, zda se neprovádějí nedovolené manipulace s chmelem.
Když byl chmel v balírně a skladu chmele připraven k expedici do pivovaru, dostal od známkovny předepsané ověřovací označení a pečetní známku otiskem příslušných šablon.
Ověřovací listina, tedy písemný doklad, obsahoval údaje o výrobní obci, odrůdě, síření, přebalování a celkové váze, protože ověřovací listina nebo certifikát mohl být vydán až na 50 kusů balení.
V roce 1938 vydali František Zima (1883 – 1961) a Václav Zázvorka (1903 – 1976) publikaci Chmelařství, která sloužila jako učebnice pro vyšší hospodářské školy.
Se stále vzrůstající silou Sudetoněmecké strany (SdP) stoupaly požadavky členů německého odboru Jednoty chmelařské v Žatci. V červnu 1938 SdP zvítězila v žateckých obecních volbách. Do té doby klidný venkov se rozhořel spory mezi českými a německými pěstiteli a přidali se i obchodníci. V roce 1938 začali němečtí obchodníci a nakupovači chmele úplně bojkotovat české pěstitele a po sklizni na konci léta nakupovali chmel pouze od členů SdP. Pokud nakonec nakupovali od českých pěstitelů, nutili je k cenám nesrovnatelně nižším, než pro německé pěstitele a k označování chmele i vážních listů v němčině.
Po Mnichovské dohodě roku 1938 připadlo české pohraničí, včetně Žatce Německu a téhož roku většina Čechů ze Žatce odešla. Do ciziny odcházeli již ve 30. letech z obav z budoucího vývoje i bohatší místní Židé. Po zabrání pohraničních území republiky – Sudet a jejich přičlenění k Velkoněmecké říši v podzimních týdnech roku 1938 zůstalo na zbylém území republiky a později, od března 1939, německého Protektorátu Čechy a Morava asi jen 4 120 hektarů chmelnic. Nedotčena zůstala oblast roudnická a tršická.
Z Žatecké chmelařské oblasti bylo územně „ukrojeno“ 64% plochy chmelnic. Vznikla německá oblast žatecká pro Sudety a česká oblast žatecká pro okleštěný český stát. Česká Žatecká známkovna se přestěhovala do vesnice Milostín, jižně od Žatce v území Protektorátu, produkčně rovněž součást Žatecké chmelařské oblasti. V Žatci zůstala známkovna německá. Nedošlo k žádnému finančnímu vyrovnání, němečtí úředníci odepřeli vydání jakékoliv finanční hotovosti. Český odbor Jednoty chmelařské přesídlil do Loun.
Výzkumná stanice chmelařská v Deštnici na Žatecku byla přestěhována do Rakovníka a některé další instituce a firmy do Loun a do Prahy.
Norimberské zákony vyloučily z žateckého chmelového hospodářství židovské pěstitele i obchodníky. Jejich majetek, sklady a balírny chmele, pokud nebyly prodány nebo předány již dříve, převzaly německé žatecké obchodní firmy. Jednalo se o cca 60 skladů a balíren v hodnotě 60 miliónů Kč v tehdejší měně. Proběhlo to velmi jednoduše. Původní majitelé, většinou němečtí a čeští Židé, byli „vymazáni“ a pro jednotlivé budovy skladů a balíren byli určeni příslušní komisaři. Němcům a německým firmám připadly i majetky českých chmelařů, vyhnaných ze Žatecka po zabrání pohraničních území.
Za II. světové války došlo k podstatné redukci výměr chmele. Chmelařství, stejně jako celé zemědělství a národní hospodářství bylo uzpůsobeno potřebám Německé říše.
V zabraném území byly chmelařské oblasti navázány na říšskoněmecké organizační struktury. V Protektorátu Čechy a Morava byly české zemědělské organizace zrušeny nebo začleněny do Svazu zemědělství a lesnictví zřízeného okupační mocí. Tzv. protektorátní chmel se nesměl dovážet do Velkoněmecké říše. Plocha chmelnic v žatecké oblasti od roku 1938 do roku 1945 poklesla téměř o čtvrtinu z 8 756 hektarů na 6 682 hektarů. Tato plocha byla přísně kontrolována a žádný pěstitel si kvůli přísným postihům nedovolil stanovenou plochu a stanovený počet rostlin chmele překročit. V této době však již pěstitelská veřejnost znala tzv. Osvaldovy klony, zvláště pak klon 126, který byl výnosnější, pozdnější a odolnější proti chorobě chmele, peronospoře. Proto bylo častým jevem té doby, že tento klon byl vysazován mezi porosty běžného žateckého chmele.
Pro český chmel sloužila dvě tzv. „přebalovací skladiště“, v Roudnici nad Labem a v Chlumčanech.
Po dobu války platil zákaz zřizování nových živností a nevznikaly tedy ani nové chmelařské podniky. Obchod s chmelem stagnoval a vývoz takřka ustal.
Těžká doba II. světové války postihla i žatecké pivovary. Došlo k jejich značné redukci. Jako důvod likvidace se uváděla potřeba využít úzkoprofilovou měď z jejich varen. Ve zbývajících pivovarech byla vyráběna nízkostupňová piva, při jejichž výrobě byla nižší spotřeba základních surovin, sladu a chmele.
Přesto i toto těžké období přineslo pro české chmelařství některé zásadní momenty a jevy, které ovlivňovaly jeho vývoj i dlouho poté. Snahou odborných pracovníků Zemědělských výzkumných ústavů při Ministerstvu zemědělství v Praze a vysokého zemědělského školství byly právě během II. světové války položeny institucionální základy pro výzkumnou práci ve chmelařství.
Zejména úsilí předního českého šlechtitele, doc. Karla Osvalda, vedlo k soustavnému zušlechťování chmele individuálním výběrem vegetativně množených klonů z nejkvalitnějších populací krajových odrůd z českých chmelařských oblastí a k sledování jejich vlastností a vhodnosti pro pěstování. Krátce po válce, v zimě roku 1945 přihlásil doc. Karel Osvald výběr klonů žateckého poloraného červeňáku k uznávacímu řízení. Jednalo se o klony 31, 72, 114 a 126.
Historie a vývoj chmelařství po II. světové válce
a ve 2. polovině 20. století
Po II. světové válce se významně změnila organizace pěstování chmele. Po odsunu německého obyvatelstva byly zkonfiskovány německé chmelařské podniky. V tomto ohledu byla aktivní zejména Jednota pěstitelů chmele žatecké oblasti, sídlící v Lounech. Do českých rukou tak přešla i Veřejná známkovna chmele a majetek Německé chmelařské společnosti. Již v roce 1945 vzniklo Družstvo pěstitelů chmele.
Kolem pěti tisíc chmelařských firem mělo asi třicet správců, což nebylo praktické. Ministerstvo obchodu zavedlo následně roku 1947 pro dvacet sedm velkoobchodů s chmelem a skladišť jednotnou správu. Roku 1947 vznikla také Ústřední chmelařská komise.
Chmel, jako komodita atraktivní z hlediska mezinárodního obchodu, včetně možnosti získávat platby v jinak nedostatkové zahraniční měně, byla v období socialistického hospodaření Československa po roce 1948 významná, a proto byl, naštěstí, na udržení produkce a organizaci chmelařství kladen stále velký důraz. V roce 1952 byl založen Výkupní sklad chmele n. p., v roce 1954 Stanice pro pěstování chmele, v roce 1958 Výkupní podnik chmele. V souvislosti se změnami hospodaření na venkově, kde bylo potlačeno soukromé vlastnictví, se postupně změnila celá struktura pěstování směrem k velkovýrobě a strojnímu česání chmele. Většina objektů pro sušení, skladování a balení chmele však byla pro jejich kvalitu a užitné hodnoty kontinuálně využívána, což napomohlo jejich uchování.
V 70. letech 20. století byl zahájen provoz první linky na výrobu granulovaného chmele v bývalé balírně na Chmelařském náměstí. Nová linka začala zpracovávat chmelové hlávky do podoby chmelového prášku, který se od té doby nazývá „mletý chmel“, ale velmi brzy byla technologie upravena pro granulaci, protože s granulemi se snáze pracuje v pivovarnictví. Ještě na počátku 90. let 20. se ale 65% sušeného chmele dodávalo odběratelům v lisované podobě, v tzv. balotech.
Chmelařský výzkum
Chmelařský výzkum se v regionu začal rozvíjet již v meziválečném období, v době tzv. První československé republiky (1918 – 1938). V roce 1925 byla založena Státní pokusná zemědělská stanice v Deštnici u Žatce, která od roku 1936 pracovala jako Výzkumná stanice chmelařská. Po obsazení Sudet byla roku 1939 přestěhována do Rakovníka, po válce v roce 1947 pak přesídlila zpět do Žatce. V roce 1950 byla přejmenována na Státní výzkumný a šlechtitelský ústav chmelařský. Krátce nato, v roce 1952 byl zřízen Výzkumný ústav chmelařský, ve Studentské ulici č. p. 1070. V Žatci působil jeden ze zakladatelů chmelařského výzkumu Dr. Ing. Karel Osvald, který již od roku 1927 v Deštnici pracoval na zušlechťování původních českých odrůd chmele.
V čele této instituce se posléze objevili i další mezinárodně uznávané kapacity v oboru chmelařství, Ctibor Blatný, Lubomír Vent, Antonín Srp a Robert Kellner. V roce 1974 byl pro výzkumný ústav při západním okraji města postaven a vybaven nový areál, který byl doplněn i pokusnými chmelnicemi menšího rozsahu pro vědecké ověřování postupů a výsledků šlechtění chmele. Areál byl vybaven i minipivovarem pro varní zkoušky šlechtěného chmele.
Po společenských změnách v Československu po roce 1989 se v roce 1992 Výzkumný a šlechtitelský ústav chmelařský přeměnil na Chmelařský institut s.r.o. Odborníci ústavu se aktivně zapojují do odborných akcí spojených s prezentací Žatce.
Ústav pracuje na vysoké vědecké úrovni řadu desetiletí a provádí řadu tradičních aktivit pro laickou i odbornou veřejnost, včetně degustace piva. Logicky se podílí i na programu tradiční žatecké Dočesné.
První žatecká Dočesná
První poválečná „dočesná“ se konala již roku 1946. Žatecké slavnosti chmele se konaly od té doby opět každoročně a staly se jednou z nejoblíbenější slavností, jejichž význam překračoval hranice okresu. Dočesná byla odvolána pouze v roce 1968 poté, kdy 21. srpna do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Tehdy ostatně z politických důvodů nepřijela ani většina brigádníků, které tvořili převážně studenti.
Historie a vývoj chmelařství na konci 20. století
Výměra chmelnic v regionu koncem 90. let 20. století poklesla poté, kdy došlo k poklesu cen volného (tj. předem cenově nenasmlouvaného) chmele. Částečně se spolu s majetkovou strukturou objektů a výrobních podniků proměňovaly i obchodní vztahy. Od roku 1997 platí v České republice nový zákon na ochranu chmele, který nahradil starší zákon z roku 1957. Zákon č. 97/1996 S., o ochraně chmele, v platném znění, stabilizuje povinnosti v otázce evidence chmelnic, označování a ověřování chmele a při jeho zpracování a uvádění do oběhu. Zároveň došlo k největšímu snížení ploch chmelnic, a to o 1.904 ha, (20,4 % plochy 1996) a v roce 1998 o dalších 1.818 ha (24,4 %).
V roce 1960 byl založen národní podnik Chmelařství, který prošel několika reorganizacemi. Od roku 1992 pracuje transformován jako Chmelařství, družstvo Žatec. V roce 2015 zahrnovalo toto družstvo přes 100 českých pěstitelů chmele hospodařících na 4.136 ha chmelnic, což představuje cca 94% ploch chmelnic České republiky. Družstvo se zabývá především nákupem, skladováním, zpracováním chmele a obchodem s ním. Další náplní jeho činnosti je chmelařská mechanizace, výstavba chmelnic a skladování chmele.
Od roku 1999 je družstvo držitelem osvědčení Systému řízení kvality pro činnosti nákupu, skladování, zpracování a prodeje chmele dle mezinárodních norem ISO 9002 (po novelizaci dle norem ISO 9001:2000). Osvědčení vydala světově uznávaná společnost Lloyd´s Register Quality Assurance. O své činnosti družstvo informuje na dobře strukturovaných webových stránkách (http://www.chmelarstvi.cz/).